Úvod
Právo nekalé soutěže a práva duševního vlastnictví umožňují poškozenému, aby se vedle hmotné škody domáhal i náhrady nemajetkové újmy. Uplatnění požadavku na náhradu nemajetkové újmy je však spojeno s několika komplikacemi. V tomto článku představím podstatu a základní funkce náhrady nemajetkové újmy. V navazujících článcích se budu věnovat konkrétním problémům spojeným s jejím uplatňováním.
Náhrada újmy
Určení, kdo v daném případě nese následky určitého jednání, je jedním z primárních cílů soukromého práva. Institut náhrady újmy poskytuje odpověď na otázku, kdo má povinnost nahradit způsobenou majetkovou škodu či nemajetkovou újmu.
Základním účelem tohoto institutu je vyrovnání rozdílu mezi stavem vytvořeným protiprávním jednáním způsobujícím majetkovou škodu či nemajetkovou újmu a stavem, který by nastal, nebýt tohoto protiprávního jednání.
Rozdíl mezi škodou a nemajetkovou újmou
Jako vždy v souvislosti s právem je nejprve třeba si udělat jasno v pojmech. Když občanský zákoník hovoří o újmě, myslí se tím jak hmotná škoda, tak nemajetková újma.
Škodou se rozumí penězi vyjádřitelná újma na majetku poškozeného. V rámci škody rozlišujeme skutečnou škodu (zmenšení hodnoty majetku) a ušlý zisk (nezvětšení hodnoty majetku, ačkoliv by k tomu za obvyklého průběhu věcí došlo).
Oproti tomu nemajetková újma je újma způsobená na jiných než majetkových právech. Typicky jde o zásahy do práva fyzické osoby na život, zdraví, soukromí či důstojnost. Právo ale stanoví i některé další případy, ve kterých se nemajetkové újmy lze domáhat.
Já se chci zaměřit na nemajetkovou újmu způsobenou nekalou soutěží, neoprávněným užitím autorského díla či neoprávněným užitím průmyslových práv (patentu, užitného vzoru, průmyslového vzoru, ochranné známky apod.).
Nemajetková újma
Nemajetková újma bývá pro klienty a někdy též i pro advokáty poměrně obtížně uchopitelná. Často se setkávám se snahou podřadit po nemajetkovou újmu různé formy újmy na majetku (např. snížení příjmů). Někdy jde o neznalost, jindy o snahu dosáhnout kompenzace obtížně kvantifikovatelné újmy (a tedy v podstatě neuspokojitelné postupem dle odpovědnosti za škodu).
Nemajetkovou újmu lze dobře demonstrovat na příkladu neoprávněného užití ochranné známky. Hlavní funkcí ochranné známky je odlišit výrobky a služby jejího vlastníka od výrobků a služeb konkurence. Vlastník ochranné známky dbá o to, aby jeho značka chráněná ochrannou známkou byla spojována jednak s jeho výrobky, jednak s kvalitou, důvěryhodností a dalšími pozitivními vlastnostmi. Pokud konkurent začne užívat shodnou či podobnou značku, hrozí zásah do základní funkce ochranné známky v podobě rozlišení původu výrobků a služeb. Pokud navíc konkurent nabízí méně kvalitní výrobky či služby než vlastník ochranné známky, zasažena může být i dobrá pověst výrobků či služeb vlastníka ochranné známky, a tedy i samotného vlastníka ochranné známky.
Ztráta jedinečnosti, rozlišovací způsobilosti či prestiže z hlediska solidnosti a poctivosti představují nemajetkové újmy vlastníka ochranné známky. Pokud v důsledku této újmy dojde k poklesu tržeb vlastníka ochranné známky, nejde již o nemajetkovou újmu, ale o majetkovou škodu v podobě ušlého zisku.
Další podoby nemajetkové újmy v nekalé soutěži či právu duševního vlastnictví jsou zneužití pověsti, postavení soutěžitele do špatného světla v očích jeho zákazníků, snížení důvěry zákazníků, matení veřejnosti o propojení dvou soutěžitelů apod.
Odčinění nemajetkové újmy
Nemajetková újma se nahrazuje poskytnutím zadostiučinění, které musí být přiměřené. Zadostiučinění může mít nepeněžitou či peněžitou podobu. Občanský zákoník stanoví, že zadostiučinění v penězích lze žádat až v případě, kdy nepeněžité zadostiučinění „nezajistí skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy“.[1]
Požaduje-li poškozený peněžité zadostiučinění, musí zdůvodnit, proč nepeněžité zadostiučinění nezajistí skutečné a dostatečně účinné odčinění jemu vzniklé nemajetkové újmy. Standard je však nastaven dost přísně, a tedy příprava této argumentace nebude představovat zásadní komplikaci.
Jako nepeněžité zadostiučinění nejčastěji slouží omluva. Avšak nepeněžitá forma zadostiučinění není nikde definována, takže možnosti jsou podstatně širší (např. konstatování porušení práva, uveřejnění soudního výroku či jiné aktivní jednání).
Přiměřenost zadostiučinění
Ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy právo operuje s kritériem přiměřenosti. Požadavek na přiměřenost vychází z výše uvedeného základního účelu institutu náhrady újmy. Zadostiučinění má vést k odčinění způsobeného bezpráví (tj. k vyrovnání rozdílu mezi stavem vytvořeným protiprávním jednáním způsobujícím nemajetkovou újmu a stavem, který by nastal, nebýt tohoto protiprávního jednání).
Zde však narážíme na zásadní problém nahrazování nemajetkové újmy. Nemajetková práva jsou ze své povahy penězi neocenitelná, a proto nelze dosáhnout plné kompenzace jejich porušení v souladu se stanoveným účelem náhrady újmy.[2] Zadostiučinění tedy představuje jakousi náhradní hodnotu, jejímž prostřednictvím může poškozený získat prospěch jinde. Nejde o plnou náhradu, ale spíše o vyrovnání újmy. Proto se v souvislosti s nemajetkovou újmou hovoří spíše o satisfakci než o kompenzaci.
Opět to budu ilustrovat na záměrně triviálním příkladu poškození pověsti podnikatele rozšiřováním nepravdivých informací. Tuto nemajetkovou újmu není možné plně kompenzovat. Nelze totiž proniknout do myslí příslušných spotřebitelů a obchodních partnerů poškozeného a změnit jim jejich názor na pověst poškozeného podnikatele. Poškozený však může přiměřené zadostiučinění poskytnuté v penězích využít k posílení svých reklamních aktivit, a tedy nepřímo a neúplně zásah do jeho pověsti kompenzovat. Stejně může zafungovat omluva zveřejněná obdobným způsobem a v obdobném rozsahu jako pomlouvačný text.
Funkce přiměřeného zadostiučinění
Právní teorie a judikatura rozlišují následující funkce přiměřeného zadostiučinění:
- kompenzační (satisfakční),
- preventivně výchovná a
- sankční.[3]
Jak jsem již výše naznačil, ve vztahu k přiměřenému zadostiučinění nelze hovořit o plné kompenzaci. Proto je kompenzační funkce přiměřeného zadostiučinění označována spíše za satisfakční funkci.
Preventivně výchovná funkce se projevuje v tom, že přiměřené zadostiučinění má škůdci i všem potenciálním pozdějším škůdcům dát najevo, že protiprávní jednání se nevyplácí. Jde tak o nástroj individuální i generální prevence.
Nejvíce diskutovanou funkcí přiměřeného zadostiučinění je funkce sankční. Tato funkce je velmi oblíbená u poškozených, kteří se na ni odvolávají ve snaze odůvodnit výši požadovaného zadostiučinění v penězích. Nadšení poškozených je však nutno mírnit. Primární funkce přiměřeného zadostiučinění je funkce kompenzační (satisfakční). Přiměřené zadostiučinění tak má vést ke kompenzaci (satisfakci) poškozeného, nikoliv k jeho obohacení.
České soudy vč. Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ve svých rozhodnutích sankční funkci potvrzují. Za určitých okolností (např. úmyslné jednání, opakované protiprávní jednání, zvlášť zavrženíhodná pohnutka apod.) může sankční funkce hrát podstatnou roli při určení výše zadostiučinění. Neexistuje však jednotný názor na to, jak významná tato role má být.
[1] § 2951 odst. 2 občanského zákoníku.
[2] K tomu vizte nález Ústavního soudu ze dne z 6. 3. 2012, sp. zn. I ÚS 1586/09: „újma vzniklá porušením nemajetkových práv se v obecném slova smyslu ani nedá ,odškodnit‘ a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a vyčíslit a lze za ni ,jen‘ poskytnout zadostiučinění (satisfakci)“.
[3] Srov. shrnutí funkcí přiměřeného zadostiučinění v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 3 Cmo 406/2010: „Smyslem zadostiučinění na jedné straně je vyrovnání újmy postiženého, ale na druhé straně jde také o určitou soukromoprávní sankci, postihující toho, kdo závadně jednal, a odrazující jej od opakování závadného jednání. Finančním zadostiučiněním – jsou-li dány podmínky pro jeho poskytnutí – je plnění i jeho funkce preventivní, jeho přiznáním rovněž je dáno najevo, že nekalá soutěž se ‚nevyplácí‘ a dobré mravy soutěže je třeba respektovat.“